Marně vyhlížím druhou mízu

Slibovali mi druhou mízu. Všichni ti odborníci ve svých článcích. Politici mého věku mi šli příkladem.

  Slibovali mi druhou mízu a pořád nic. Doufám, že z úsporných důvodů nebyla zrušena. Musíme si přece utahovat opasky.
  Tomu bych sice rozuměl, ale v hloubi duše by mě to štvalo. Přece jen jsem zvědavý jaké to bude, až to přijde. Jestli to poznám. Jestli to přijde jako takové pomalé mravenčení, které bude stoupat po nohou nahoru až do slabin. A co přijde potom. Nebo jestli se mi jen začnou mladičké krásky klást k nohám a obdivovat můj sexy mozek.
  Na tohle všechno s napětím čekám a opravdu by mne mrzelo, kdyby teda nic nebylo. Jestli je pro to potřeba něco udělat, tak sem s tím. Ono totiž není toho času. Ne jen ženám tikají biologické hodiny. To i my chlapi máme všeho odměřeno. Aby se nestalo, že najednou zjistím - aha, druhá míza je tu a moje prostata, která do té doby doroste velikosti pomeranče, řekne: "A co jako, sorry vole". Tak to tedy ne.
Zajdu k našemu šamanovi. Třeba mi ji napíše na předpis. To i těch třicet korun vydržím a nebudu čekat do příštího roku.
  A moje lepší polovička mi to určitě bude přát. Prostě to k chlapům patří, tak ať si to užiju. Vždyť ví, že jinak jsem na ní úplnej závislák. Bez ní bych se nenajedl, chodil bych špinavej, nemytej a nečesanej. Bůh ví co si počnu, až jeden z nás umře.
  Zatím tady sedím, usmívám se jak telátko boží, představuju si a čekám na druhou mízu.
  Možná to nakonec nedopadne. Možná přijde a já zrovna nebudu doma. Nebo budu mít přece jen zákaz.
  I tak mi zůstanou tyhle představy.
  A ty mi nikdo nezruší.
  Nikomu tím neublížím.
  A mě zahřejí na duši.